Text k výstavě se mi stále nedařilo napsat.
nNěkdy mi nejdou vysvětlit složité věci a jsem si víc nejistý než jistý tím, kolik toho chci říct a co nového se pokusit vyslovit.
nToto snažení mi však přetrhl sen.
nPřišel o jedné té noci, kdy toho bylo přes den hodně a nedařilo se mi usnout.
nMěl jsem ten svůj infomanický, příliš lehký spánek plný myšlenek.
nSen mi však dal odpověď na otázku, co to je to ticho vesmíru.
nV tom snu se dokola odehrávala scéna jako z filmu.
nByl jsem jedním z herců, postav, které se dobře znaly, prohazovaly si svoje role i texty a nechtěly, aby to zvláštní divadlo skončilo.
nStále to celé překrucovaly, měnily a snažily se přijít na odpověď, jak to bude znít a vypadat nejlépe, nebo také na to, kolik verzí a řešení jejich příběh má.
nCelé se to zrychlovalo, až jsem zjistil, že už nespím.
nProbudil jsem se a došlo mi, že to byl další výplod mé fantazie, ale uklidnil jsem se zjištěním, že to bylo jasné schéma mého myšlení, které se stále snaží vše pochopit a pojmenovat –
nsituace, obrazy, celý zázrak světa a života v něm.
nKdyž jsem v roce 2015 dopisoval svůj manifest o infomanické společnosti, věděl jsem, že je to moje osobní výpověď o vývoji naší společnosti, ale od té doby jsem dostal několik jasných odpovědí,
nže i já jsem tím infomaniakem s nezastavitelnou touhou vidět a pochopit, z čehož se někdy stává neklid hraničící se šílenstvím.
nVím, že nejsem na této cestě zdaleka sám, ale také už vím, co je tím tichem vesmíru, do kterého každý den pořádám náročnou výpravu.
nJe jím spánek, úplný a tichý, ten beze snů.
nKaždý den je velikým přívalem nových informací, které musím zas a znovu zaznamenávat a třídit, a jedině spánek vše uklidní.
nKdyž jsem pak horlivě vstal z postele a šel si vše rychle poznamenat, abych ty informace nezapomněl, v kuchyni už na židli seděla klidně moje dcera Nikola.
nKoukala z okna, a když si mě všimla, řekla: „Včera bylo tak krásně a teď podívej, co se venku děje…“ Sněžilo.
n
nJosef Achrer, v Praze 4. 3. 2022
n
nFoto © David Kašpárek, 2022
Nepřestávej toužit
500 Kč